10 Zapomenutých stoupání, která Jsou tak brutální, že se jim vyhýbají i Grand Tour

Každý rok se organizátoři Grand Tour snaží překonat samy sebe. Tvůrci etap hledají stále nové vrcholy, ještě těžší a brutálnější stoupání, které přinesou ještě napínavější závody.

Všichni známe ikonické serpentiny Alpe d’Huez, legendární výjezd na Stelvio, prudké rampy Angliru nebo vyprahlý měsíční povrch Mont Ventoux. Na těchto místech se psaly dějiny Grand Tours.

Jenže existují i další stoupání, o kterých se nemluví, protože je nikdy nikdo v přímém přenosu neprojel. Ve Francii, Itálii a Španělsku se skrývají kopce, které jsou ještě strmější než Angliru, delší než Stelvio nebo divočejší než Mont Ventoux ve větru. V tomto článku prozkoumáme deset takových míst. Deset stoupání, která se nikdy neobjevila v itineráři Tour, Gira ani Vuelty, ale zasloužila by si to víc než mnohá slavná jména.

🇮🇹 Monte Zoncolan – Východní Strana

Monte Zoncolan je legenda Gira d’Italia. Všichni znají jen západní stranu tohoto stoupání ze Sutria, která se v itineráři italské grand tour vyskytuje skoro každý druhý ročník. Jenže ten opravdový výjezd na Zoncolan leží o údolí dál a startuje vesnice Ovaro.

Na pouhých deseti kilometrech překoná stoupání více než 1 200 metrů, přičemž hned několik úseků má přes 20 %.

Silnice je úzká jen jako příjezdová cesta, asfalt je nekvalitní a drolí se. A v některých serpentinách není ani dostatek místa ani pro běžné auto. Právě kvůli tomu se Giro na tuhle rampu nikdy neodvážilo. Logisticky nemožné, nebezpečně strmé a navíc bez prostoru pro týmová auta zůstává tak tato stoupání pro Giro zapovězené.

🇪🇸 Roque de los Muchachos

Z moře až ke hvězdám. Tak by se dal shrnout výjezd na Roque de los Muchachos, nejdelší a zároveň jeden z nejodlehlejších kopců v celé Evropě. Cesta začíná prakticky na úrovni oceánu v městečku Santa Cruz de La Palma a táhne se 37 kilometrů nekonečnými serpentinami až k observatoři Instituto de Astrofísica de Canarias ve výšce 2 426 metrů.

Na první pohled by to mohla být ideální Grand Tour etapa. Jenže tady to prostě nejde. Ostré serpentiny s propastmi bez svodidel i neustálé teplotní výkyvy (na startu u oceánu 25 °C , nahoře 5 °C) způsobují, že se sem Vuelta pravděpodobně nikdy nepodívá. La Palma je navíc ostrov, vzdálený stovky kilometrů od španělské pevniny, a dopravit sem peloton, týmy a doprovod by vyžadovalo flotilu lodí a letadel.

Stoupání Roque de los Muchachos vezme stoupá téměř od hladiny moře až k observatoři ve výšce 2 426 metrů.

🇫🇷Col de la Sarenne – Jižní přímá varianta

Alpe d’Huez zná každý. Ale jen pár kilometrů odtud se skrývá její temnější dvojče, Col de Sarenne. Zatímco slavné serpentiny Alpe d’Huez se topí v davech fanoušků, tahle jižní rampa z údolí Romanche vede přes pusté pláně a kamenné brody. Na mapě měří jen 6,5 kilometru, ale s průměrným sklonem 11 % a úseky přes 23 % dá jezdcům zabrat víc než její slavnější sousedka.

Cesta je částečně neasfaltovaná a na několika místech ji křižují horské potoky. Tour de France se sem nikdy neodvážila, i když výhled z vrcholu patří k nejkrásnějším v celých Alpách.

🇮🇹Colle del Nivolet – Plná Trasa

Colle del Nivolet je jeden z těch průsmyků, které vypadají, jako by si je vymyslel grafik. Nekonečné serpentiny, tyrkysová jezera a zasněžené hřebeny Dolomit v dálce.

Plná verze z údolí Turína měří 45 kilometrů, průměrný sklon 6 %, maximální 12 %, a vede do výšky 2 612 metrů. Silnice se vine mezi zasněženými štíty Gran Paradisa a vystoupá k jezerům Serrù a Agnel.

Stoupání na Colle del Nivolet nabízí nádherný výhled na zasněžené štíty Gran Paradisa a alpská ledovcová jezera.

Giro sem jednou dorazilo, v roce 2019, ale jen zkrácenou trasou z Ceresole Reale. Důvod? Logistika a počasí. Devět měsíců v roce je Nivolet zavřený kvůli sněhu a po zimě se silnice opravuje celé týdny.

🇫🇷Col du Sabot – Jižní přístup

Col du Sabot je jedním z těch míst, které by mohla být ikonou Tour, jen kdyby o nich někdo věděl. Z údolí Vaujany se do sedla Col du Sabot zvedá zapomenutá silnice, kterou místní znají spíš jako cestu pro dřevorubce. 8,9 kilometru dlouhé stoupání má průměr 12 % a maximální sklon 19 %

Silnice je úzká, prorostlá trávou a často rozježděná od lesní techniky. Kdysi tudy vedla vojenská zásobovací trasa. Zbytky starých bunkrů a kamenných zídek to dokazují dodnes.

Zatímco severní rampa se občas objeví v Critériu du Dauphiné, tahle jižní nikdy. Není kam zaparkovat týmová auta a televizní vrtulníky by v údolí stejně nic neviděly.

🇮🇹Alpe di Pampeago – Přímá Východní Stěna

Alpe di Pampeago je další jméno, které fanoušci Gira dobře znají. Lgendární stoupání se v minulosti stalo dějištěm několika rozhodujících horských bitev. Ale to, co vidíme v televizi, je jen ta přijatelná verze.

O pár kilometrů dál se však z údolí zvedá druhá, prudčí stěna, o které se příliš nemluví. Východní výjezd z Tesera má průměrný sklon 14 %, s pasážemi, které atakují 24 %. Pět kilometrů, 710 metrů převýšení. Místo klikatých serpentin jen přímá betonová silnice, místy s kostkami, které kloužou i za sucha. Místní ji přezdívají “Muro di Pampeago” – zeď Pampeaga. A rozhodně nepřehání.

Giro tudy nikdy nejelo. Ne proto, že by to nebylo dost spektakulární, ale protože by se peloton rozpadl dřív, než by dorazil na první kilometr.

🇫🇷 Col de Joux Plane – Jihovýchodní Servisní Silnice

Col de Joux Plane je známý jako legendární výjezd, kde se rozhodují etapy Tour. Jen o pár set metrů vedle skrývá ještě další silnice, která zůstává prakticky neznámá. Měří jen 7,8 kilometru, ale s průměrem 11 % a pasážemi kolem 20 % je o poznání prudší.

Silnice běží téměř paralelně s známou trasou z Morzine. Využívají ji hlavně lesníci a lavinová služba. Asfalt se střídá se štěrkem a v jarních měsících cestu často poruší sesuvy. Tour sem nikdy nevyrazila, jednak kvůli šířce, jednak proto, že bez svodidel by konvoj týmových aut pravděpodobně skončil v příkopě.

🇪🇸 Coll de Pradell

Coll de Pradell je oficiálně nejstrmější asfaltové stoupání v Katalánsku. Cesta byla dlouho jen štěrkovou spojkou mezi Figols a Peguera, ale v roce 2015 ji částečně vyasfaltovali. Na pouhých 4,2 kilometrech překoná stoupání 590 výškových metrů, s průměrným sklonem 14 % a maximem 26 %. Místní cyklisté ho přezdívají trefně “*el muro catalán”, tedy “*katalánská zeď“.

Pro Grand Tour by bylo tohle stoupání logistická noční můra. Silnice je široká sotva tři metry, nemá svodidla a nachází se zde několik ostrých serpentin, které by týmová auta nikdy neprojela.

🇮🇹 Colle delle Finestre – Zimní Trasa

Když se řekne Colle delle Finestre, většina si vybaví ikonické šotolinové úseky těsně pod vrcholem. Během Gira se tu jelo jen dvakrát a obě etapy se zapsaly do historie. V roce 2005 útočil Lance Armstrong a v roce 2018 Chris Froome. Jenže stoupání, které diváci viděli byla jen upravená, letní verze. Ta skutečná, zimní, zůstává většinu roku pokrytá sněhem.

Na "letní" verzi stoupání Colle delle Finestre rozhodl během Gira 2018 nástupem 80 kilometrů před cílem o svém celkovém vítězství Chris Froome

Na osmnácti kilometrech se zvedá o více než 1 500 metrů, z toho osm kilometrů po rozbité šotolině. V květnu, kdy se Giro běžně koná, bývá Finestre z poloviny zasypané sněhem. A to je hlavní důvod, proč se sem závod pravděpodobně nikdy nepodívá.

🇪🇸 Pico Veleta – Jižní přístup

Pico Veleta je místo, kde končí Evropa. Doslova. Stoupání, které začíná v Granadě, stoupá téměř nepřetržitě 42 kilometrů až na jeden z nejvyšších bodů pohoří Sierra Nevady do 3 398 metrů nad mořem. Je to nejvýše umístěná silnice kontinentu.

Vuelta tu několikrát finišovala, ale vždy končila u lyžařské stanice ve 2 500 metrech. Dál se už neodvažuje. Nejen protože posledních 6 kilometrů až k samotnému vrcholu je tvořeno šotolinou a přístupné jen v několika letních týdnech, ale hlavně kvůli nadmořské výšce. V 3 000 m je vzduch o 30 % řidší než na hladině moře a i nejlépe aklimatizovaní profesionálové ztrácí až 20 % výkonu. Vítr tu navíc často dosahuje rychlosti až 100 km/h a teplota během jedné etapy může klesnout z 25 až na 0 °C.

Povrch stoupání Pico Veleta se v posledních 6 kilometrech změní z asfaltu na štěrk

Tyto stoupání se pravděpodobně nikdy neobjeví v itineráři Tour, Gira ani Vuelty. Ne proto, že by nebyla dost působivá, ale protože by to prostě nešlo. Jsou příliš úzká, nebezpečná nebo prostě vzdálená civilizaci. A možná je to dobře. Protože právě tam, v těch zapomenutých serpentinách, zůstává cyklistika ještě pořád skutečným dobrodružstvím.

Zdroje obrázků: climbfinder.com, cycling-challenge.com, bikeradar.com,